Smyslem následujících článků je seznámit zájemce s problematikou na pomezí odborné a laické psychologie a grafologie. Postupně se pokusíme vymezit nejzákladnější teoretická východiska problematiky a to zejména s využitím odborné literatury. Články si nekladou za cíl být plně vyčerpávajícím výkladem, pouze se pokouší seznámit zájemce o grafologii s některými teoretickými východisky, z nichž vychází také grafologický rozbor písma.
Projekce
Tento termín je obecně definován jako promítnutí, v psychoanalýze pak jako jeden z obranných mechanizmů. Vědomá projekce se objevuje při hře, snění, tvořivých činnostech a v „projektivních testech“. Nevědomá se potom někdy vyskytuje, když promítáme vlastní nežádoucí vlastnosti, myšlenky a touhy do druhých lidí, abychom předešli konfliktům (více viz S. Freud a jeho dílo).
Při užívání projektivních technik, často pracujeme s nepřehlednou a neznámou situací, kdy tím, že si dotyčný „hraje“, projeví své nevědomé procesy. Dá se říci, že nestrukturovaný materiál, který jedinci předkládáme, mu dává prostor, aby svým typickým a specifickým způsobem situaci zpracoval, vyhodnotil a předložil k „nahlédnutí“. Nám se tím otevírá možnost s těmito „výsledky“ pracovat a získat informace o osobnosti jedince.
Projektivní metody mají tyto charakteristiky:
- – jedná se o málo strukturovaný úkol, který umožňuje takřka neomezené množství možných odpovědí,
- – mají globální přístup k hodnocení osobnosti,
- – jsou zvláště účinné při odhalování skrytých, latentních nebo nevědomých aspektů osobnosti,
- – jsou převážně klinickou metodou,
- – často odráží vliv psychoanalytických koncepcí.
Tolik tedy velmi stručně k výše uvedené problematice; v následujících statích se zaměříme na dělení projektivních technik a jejich stručnou charakteristiku, možnosti a omezení jejich používání a nakonec na jejich vzájemný vztah s grafologií.
Zpracováno volně s použitím knihy J. Šípka, Projektivní metody, ISVN Praha 2000.
