Přibližně osm století před naším letopočtem se na Peloponéském ostrově hovořilo zcela odlišným jazykem, pro jehož psaní okolní abecedy nevyhovovaly a nebylo možné jimi tento jazyk zaznamenat. Tento důvod vedl Řeky k tomu, že vytvořili jednoduchý způsob pro zaznamenávání samohlásek. Z aramejské abecedy převzali některé znaky, jenž sloužily k psaní souhlásek . V řecké abecedě z toho vznikly nové znaky jako například Y-ypsilon, A-alfa, O-omikron apod.
Přibližně v pátém století před naším letopočtem tedy vznikla základní řecká abeceda, která obsahovala dvacet čtyři znaků. Z jejich celkového množství bylo sedmnáct souhlásek a sedm samohlásek. Možnosti abecedy byly široké i tím, že umožňovala psaní malých i velkých písmen, tak zvaných majuskulí. Malá písmena se používala hlavně pro psaní na papyrus. Velká zase k tesání do kamene. Ke psaní také sloužily dřevěné destičky pokryté vrstvou vosku, do nichž se písmena vyrývala kovovým či kostěným rydlem.
