Následující příspěvky se budou týkat možnosti pohybem ovlivňovat kvalitu našeho života, především v pokročilejším stádiu života.
Pohybová aktivita patří mezi faktory ovlivňující ontogenezi jedince od narození až po smrt. Fyzický pohyb umožňuje záměrnou aktivaci myšlenkových procesů. Pohyb je tedy důležitou součástí života (Kučera, 1998).
Pohybové aktivity ve stáří jsou determinovány řadou involučních změn. Stáří není choroba, je však spojeno se zvýšeným výskytem nemocí a zdravotních obtíží, které se vykytují často mnohočetně (multimorbidita), ve vzájemné kombinaci k chronicitě ( Kalvach, 1997 ). Typickým projevem během stárnutí je ztráta funkční rezervy téměř pro každý orgán lidského těla. Snížení kompenzačních mechanismů tak činí starého člověk méně přizpůsobivým k měnícím se podmínkám vnitřního i zevního prostředí, stává se méně odolným a náchylnějším k nemocem ( Neuwirth, Topinková, 1997). Někdy je primární somatická nemoc, která ve svém důsledku vyvolává psychickou rozladu a sociální diskomfort, jindy začne člověk stonat na duši. Nemocná duše začne somatizovat, tzn. že v důsledku psychických potíží ochoří také tělo ( Haškovcová, 1989).
