Cílem moderní biblické textové kritiky je stanovit pokud možno původní znění Bible za pomoci všech dostupných pramenů.
Kromě kanonického hebrejského textu k nim počítáme starověké překlady, které částečně pocházejí z doby před Kristem a z nichž nejvýznamnější je nesporně verze řecká. Je dochována v rukopisech z raných dob křesťanství a obsahuje části, které nakonec byly po dlouhém období váhání vypuštěny a dnes patří k tzv. apokryfům, jež anglikáni a jiné protestantské církve do Písma nepočítají, ačkoliv jsou přiřazeny ke katolické Bibli.
Řecký překlad se tradičně datuje do 3. století před Kristem, kdy za vlády egyptského vladaře Ptolemaia Filadelfa (285 – 246 př. n. l.) byla do Alexandrie povolána skupina židovských učenců, aby vypracovala řeckou verzi Starého zákona. Podle pověsti pro ně Ptolemaios Filadelfos vypravil na podnět svého knihovníka, který se doslechl o úžasném obsahu židovských spisů, do Jeruzaléma k veleknězi poselstvo s pohádkovými dary. Jeho žádosti Židé vyhověli, a z každého z dvanácti kmenů izraelských bylo vybráno šest učenců a všech těch dvaasedmdesát ctihodných mužů se odebralo do Alexandrie s exemplářem Starého zákona, psaným zlatými písmeny, aby úkol splnili. Po skvělém uvítání se dali do práce, zpočátku každý zvlášť, a pak své výsledky porovnávali. Posléze vytvořili řecký překlad, v pozdějších dobách nazývaný „Septuaginta”(značka LXX), tedy překlad „Sedmdesáti”.
Septuaginta se brzy stala Biblí řecky mluvících Židů a rozšířila se po celé středomořské oblasti.
K úvodu do studia biblistiky je možno doporučit Historii bible od Vladimíra Čepka (3. upravené vydání, Praha 1990).
Autor textu: Jiří Jánský
