Gotický sloh začíná písmem

GotikaZa kolébku gotického slohu je většinou považováno opatství sv. Diviše (St. Denis) v Paříži, v němž opat Suger asi v polovině 12. století formuloval jeho první ideové principy. To lze s jistými výhradami připustit v případě architektury a sochařství. První vlaštovkou nového slohu střídajícího předcházející sloh románský však bylo nepochybně gotické písmo.  Zrodilo se však nikoliv ve Francii, ale v Anglii, která byla r. 1066 dobyta Normany vedenými Vilémem Dobyvatelem. V přísežných prohlášeních loajality, které dal několik let po bitvě u Hastingsu sepsat svým biskupům canterburský arcibiskup Lanfranc, poznáváme zřetelně gotické lomené písmo. To pak nastoupilo svou vítěznou cestu na evropský kontinent, kde bylo v mnoha variantách užíváno ještě v první polovině 20. století! Zatímco s nástupem renesance se počínaje Itálií začalo ve většině evropských států prosazovat podle vzoru tzv. karolinské minuskuly zaokrouhlené písmo humanistické, vyvinulo se v německých zemích Svaté říše římské z gotického písma písmo novogotické ve dvou základních podobách. Jako psané bylo nazýváno kurent, jako tištěné švabach. Vydrželo na německých školách až do r. 1941, kdy bylo nacistickou vládou zakázáno.

V českých zemích se od 15. století prosadilo humanistické písmo u latiny, zatímco pro němčinu a češtinu se užívalo písmo gotické respektive novogotické. Při zavedení povinné školní docházky za vlády Marie Terezie psali čeští žáčci do svých písanek německým kurentem, jenž vydržel na českých školách až do r. 1870, kdy byl nahrazen humanistickým písmem.

Autor textu: Mgr. Jiří Jánský

Rubriky: Články, Historie písma | Štítky: , , | Napsat komentář

Hlubinná psychologie – IV. část Alfred Adler – Individuální psychologie

Adler vychází z představy, že osobu lze pochopit z jejího cíle, který často nevědomě nese v sobě samé. Individuální psychologie má finalistický charakter. Individuální psychologie spočívá absolutně na nezbytnosti finality pro pochopení všech psychologických fenoménů. Konečný cíl sám může nám vysvětlit lidské chování.

Jako důležitý cíl lidského vývoje uvádí Adler úsilí o převahu, sklon k dokonalosti v určité oblasti. Toto úsilí je vyvoláváno pocity méněcennosti, které mohou vystupovat v kterémkoliv věku života. Pocit méněcennosti, základní skutečnost lidské psyché, může pramenit z méněcennosti orgánu nebo ze srovnání s jinými lidmi. Pocit méněcennosti ovládá duševní život a dá se snadno pochopit z pocitu nedokonalosti, neukončenosti a z nepřetržitého úsilí člověka a lidstva. Tento pocit méněcennosti se může vyvinout na abnormální pocit méněcennosti, který je charakterizován hluboce zakořeněnou malomyslností. „Normální” pocit méněcennosti jako poznání nedostatečnosti vyžaduje kompenzaci; zdánlivá slabost se musí překonat. Vědomí nedostatečnosti považuje Adler za rozhodující faktor dalšího vývoje lidského druhu. Jako příklad cituje Adler proslulého řeckého řečníka Demosthena, který v mládí koktal a svou vadu kompenzoval vytrvalým cvičením.

Kompenzace má být ovšem spojena se sociálním zájmem; následovat má zařazení se do společnosti. Integrace je zajištěna rozsáhlými výchovnými opatřeními.

Životní styl je podstatným principem, který určuje vývoj každého jednotlivce. Životní styl se vytváří již ve věku čtyř a pěti let; je formován klamnou nebo skutečnou představou nedostatečnosti osoby. Životní styl lze tedy považovat za kompenzaci těchto jevů nedostatečnosti. Následuje všeobecné vyrovnání zážitků podle principu životního stylu.

Tvůrčí bytostné já je centrálním řídícím principem osobnosti. Považuje se za systém vytvářející smysl a cíl. Formuje se ze zděděných nadání a sociálně kulturních podmínek prostřednictvím svého tvůrčího potenciálu a působí kreativně.

Rubriky: Články, Psychologie | Štítky: , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hlubinná psychologie – IV. část Alfred Adler – Individuální psychologie

Polívka Boleslav

(* 31. 7. 1949, Vizovice)

Je významný český herec, mim, dramatik a scenárista. Vystudoval brněnskou JAMU a v roce 1972 spoluzaložil Divadlo Husa na provázku, jehož se stal jednou z nejvýznamnějších osobností. V roce 1993 si v Brně založil své vlastní Divadlo Bolka Polívky. Patří k nejvýraznějším představitelům české i světové pantomimy. Ztvárnil mnoho divadelních, filmových a televizních rolí.
Bolek Polívka rád jezdí na koni.
Jedna jeho scénka z Manéže z roku 1993, kdy sám sebe pasoval na doživotního valašského krále, stála u zrodu veleúspěšného projektu pro podporu cestovního ruchu Valašské království založeného Tomášem Harabišem. Bolek Polívka byl též dlouhou dobu tváří tohoto projektu.
Do širšího diváckého podvědomí se zapsal díky režisérce Věře Chytilové ve filmech Kalamita, Šašek a královna a především pak Dědictví aneb kurvahošigutentag.

 

Rubriky: Články, Písmo slavných | Štítky: , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Polívka Boleslav

První příznaky onemocnění v ručním písmu

Někteří lidé říkávají, že píší různě, podle toho, v jaké momentální náladě se nacházejí. Říkají, že písmo mají někdy hezky upravené a čitelné, jindy, když nejsou dobře naloženi, tak vlastní rukopis po sobě ani nepřečtou.

Z určitého pohledu je to pravda. Za vznik ručního písma je „odpovědná“ jemná motorika, a když má pisatel nějaký psychický či fyzický problém, v rukopisu se to zákonitě musí odrazit.  Často se to však odráží jiným způsobem, než si lidé myslí.

Základní znaky v rukopisu se zpravidla nemění. Prvním příznakem zhoršené kondice pisatele je psací tlak. To je jakýsi třetí rozměr, třetí osa – osa z. Pomyslný řádek můžeme označit za osu „x“, výšku písma za osu „y“ a tlak, i když je v řádu desetin milimetru, můžeme označit za osu „z“.

Proč právě psací tlak?

Tlak, kterým pisatel tlačí do psací potřeby, úzce souvisí s vitalitou. Tu lze přirovnat k určité energetické kapacitě člověka. Při jakémkoli onemocnění, ale i při psychických výkyvech, se vitalita mění, čím vážnější onemocnění, tím méně má člověk vitality. Pokud bereme člověka komplexně, je zcela logické, že je prvotním příznakem prakticky jakéhokoli onemocnění nejen ztráta vitality, ale také ztráta a narušení psacího tlaku v rukopisu.

Poruchy tlaku

Prvotním příznakem, i mírnějšího onemocnění, bývá celkový úbytek tlaku. Většinou následuje úbytek tlaku v dolních smyčkách a jako poslední tlakové nepravidelnosti v průběhu vytváření celého tahu a tremor (někdy se mu říká stařecký třes).

Změny v ručním písmu bychom neměli podceňovat. Často mohou upozornit na blížící se závažné onemocnění dříve, než je diagnostikováno.

 

Rubriky: Články, Expertízy písma, Grafologie, Písmo a nemoc | Štítky: , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem První příznaky onemocnění v ručním písmu

Élám – další kolébka písma?

ElámZa dvě nejstarší písma bývají považována písma Sumerů a Egypťanů vzniklá nezávisle na sobě někdy ve 4. tisíciletí před našim letopočtem. Od nich bývají také odvozovány následné písemné systémy vedoucí přes klínopis k fénickému, etruskému, řeckému a latinskému písmu. Priorita původu není zatím spolehlivě rozřešena, i když převažuje názor, že vynálezci nejstaršího písma jsou Sumerové. Vedle Sumeru a starověkého Egypta je však třeba zmínit záhadný národ označovaný jako Élamité, s nímž se setkáváme již na úsvitě dějin při dolním toku Tigridu a severním cípu Perského zálivu směrem k horskému pásmu Zagrosu, tedy  zhruba na území dnešního severozápadního Íránu. Jde tu o etnikum neznámého původu a neznámé jazykové i rasové příslušnosti. Jeho existence je spolehlivě doložena pro dobu kolem r. 3.000 před naším letopočtem, kdy však už dosáhlo takové úrovně, že se mohlo srovnávat se Sumery. O kulturní vyspělosti Élamců svědčí především skutečnost, že si vytvořili vlastní písmo zvané protoélamské téměř současně se Sumery. Zda tak učinili pod sumerským vlivem či nikoli, není jednoznačně rozhodnuto. Élamské písmo bylo obrázkové a psalo se podobně jako sumerské na hliněné tabulky. Význam většiny élamských znaků není znám a nevíme ani, o jaký jazyk jde. Nejstarší tabulky élamského písma pocházejí z doby 2.900 p. n. l. Asi v polovině III. tisíciletí se z tohoto písma vyvinulo písmo sylabické, zaniklo však koncem dotyčného tisíciletí a bylo nahrazeno písmem klínovým. Élamský stát zaniká definitivně r. 639 p. n. l. po válečném útoku asyrského krále Aššurbanipala.

Více se může o záhadných Élamcích a jejich písmu dočíst čtenář našich stránek v knize M. Biče Při řekách babylónských vydané nakladatelstvím Vyšehrad r. 1990.

Autor textu: Mgr. Jiří Jánský

Rubriky: Články, Historie písma | Štítky: , , | Napsat komentář

Hlubinná psychologie – III. část Carl Gustav Jung – Analytická psychologie

G. Jung rozděluje celou osobnost do různých systémů, které jsou vůči sobě v určitém vztahu.

Já: Zahrnuje oblast vědomého (vnímání, myšlenky, vzpomínky). Nezavrhuje však lidské bytosti; pro osobu představuje ústřední bod.

Osobně nevědomé: Je to sousední oblast já a skládá se z vědomě získaných zážitků, které byly potlačeny, zapomenuty nebo zapuzeny. Uvnitř osobně nevědomého zaujímají důležité postavení komplexy. Jako komplexy označuje Jung skupinu asociací, pocitů nebo myšlenek, které se zformují kolem určité emocionální oblasti. Tak např. otcovský komplex, který se odvozuje z různých zkušeností dítěte s otcem, určuje různé myšlenky s jednáním dítěte, které s ním nejsou bezpodmínečně v přímé souvislosti. Většinou pak dochází k nevědomé orientaci na tyto představy.

Rozsáhlou experimentální základnu pro hypotézu komplexu se pokoušel Jung vytvořit pomocí „diagnostických asociačních studií”. Vychází přímo z předpokladu, že reakce na podnětové slovo není ničím náhodným, nýbrž je determinováno obsahem představ, které máme k dispozici při reagování. Komplex je onen obsah představ, který je schopen ovlivňovat reakce na podnětové slovo.

V testu slovních asociací je nabízena série slov bez jakékoliv souvislosti. Na každé slovo je třeba reagovat jiným slovem, které pokusnou osobu právě napadne. Měří se doba reakce na každé slovo. U pokusné osoby zaznamenává odpověď, ale i nápadné chování. Pro vyhodnocení má význam délka reakční doby i charakter odpovědi. Jestliže se zvyšuje reakční doba a odpověď se odchyluje od běžných asociací (např. muž – žena), pak poukazuje na existenci komplexu.

Komplexní nevědomí: To reprezentuje archaické zbytky biologického a prehistorického vývoje člověka. Je to ta část psyché, která obsahuje a dále předává společné psychické dědictví lidstva. Kolektivní nevědomí určuje od narození chování každé osoby. Obsahuje v sobě možnost zažívat specifickým způsobem zkušenosti celého lidského vývojového procesu. Kognitivní nevědomí má moudrost zkušenosti nespočetných tisíciletí, která je uložena v jeho archetypických strukturách. Tyto struktury kolektivního nevědomí, archetypy, hrají v Jungově koncepci významnou roli.

Archetyp je vrozená tendence vytvářet univerzální mytologické obrazy. Jsou psychickými, energetickými centry, které mohou vyvolávat silné emoce. Archetypy jsou produktem veškerých zkušeností lidstva. Příkladem je hrdinský mýtus, který jako archetyp existuje ve všech kulturách a ve všech dobách. Ve středu stojí mohutná postava, která zvítězí nad ohrožující silou. Mýty se mohou v detailech od sebe odlišovat, ale základní struktura je zachována. Kolektivní nevědomí zahrnuje ještě jiné důležité archetypy: zrození, smrt, sílu, kouzlo, Boha, dítě, matku apod. Archetypy kolektivního nevědomí pronikají do vědomí; tam vystupují v podobě snů, fantazií a symbolů. Symbol je výrazem nebo znakem, který v denním životě může být důvěrný, avšak odkazuje na sebe do jiné oblasti. Symbol je považován většinou za naznačující narážku pro nezobrazitelnou představu. Symboly, které často vystupují ve snech, mohou se vyložit jenom tak, „jak je to přiměřené životní situaci dotyčného člověka”. V protikladu k Freudovi tvrdí C. G. Jung, že obecný platný výklad snových symbolů není přístupný. Některé archetypy se osamostatnily a mají zvláštní význam:

Anima a animus jsou archetypické obrazy opačného pohlaví, které existuje již před konkrétními zkušenostmi člověka s jiným pohlavím.

Anima ztělesňuje představy muže o ženě, které nosí sám v sobě; Jung k tomu přiřazuje nálady, pocity, tušení, vnímavost pro iracionální.

Každý muž má v sobě ženu. Tento ženský prvek se označuje anima. Amima vystupuje často jako personifikace mužské erotické žárlivosti; představuje obraz, který se může promítnout na reálnou ženu.

Animus představuje archetyp muže v ženě.

Persona představuje masku, kterou používá osoba, aby splňovala požadavky přicházející z vnějšku (např. společnosti). Mnohdy dochází k identifikaci já s personou; celková osobnost působí pak již jako nositel role.

Stín je vytvářen souhrnem vlastností z vitální instinktivní oblasti (animální část osobnosti, které si však „já” neuvědomuje v dostatečném rozsahu).

Bytostné já představuje ústřední bod veškeré osobnosti. Pro Junga je bytostné já jako živé „něco”, co je napjato mezi dva obrazy světa a jejími temně tušenými (ale o to zřetelněji pociťovanými) silami. Označil tento střed jako bytostné já. Můžeme jej rovněž označit jako boha v nás. Zdá se, že počátky celého našeho duševního života mají svůj nerozluštitelný zdroj v tomto bodě a zdá se také, že všechny nejvyšší a poslední cíle směřují k němu.

Bytostné já je iracionální a nedefinovatelné; je archetypem, který představuje úsilí člověka o jednotu. Manifestuje se v různých symbolech; nejdůležitější je mandala.

Plná osobnost najde sebe samu, když se oprostí od daných podmínek (společenské, kulturní nebo sociální povahy) a odváží se sebeuskutečňování. Tento proces označuje Jung jako proces individuace.

Individuace znamená: stát je jedinečnou bytostí, a – pokud chápeme pod pojmem individuality svou nejzazší a nesrovnatelnou jedinečnost – stát se úplným bytostným já.

Rozdělení psychologických typů

G. Jung rozlišuje dva základní postoje osobnosti: extroverze a introverze.

  • Extroverze se vyznačuje vstřícnou, jasně otevřenou a ochotnou bytostí, která se snadno orientuje v dané situaci, rychle navazuje vztahy a odvažuje se často bezstarostně a důvěřivě do neznámých situací, aniž by brala zřetel na možné problémy.
  • Introverze je charakterizována váhavou, reflexivní, uzavřenou bytostí, která se nepoddává lehce, bojí se objektů, je vždy trochu v defenzívě a ráda se skrývá za nedůvěřivá pozorování. Oba dva postoje jsou v každé osobě přítomné; většinou však jeden z nich dominuje.

Funkce psyché
Jung vypočítal čtyři základní psychologické funkce: myšlení, cítění, počitky a intuici.

  1. Myšlení je pokus pochopit intelektuálně svět; „dává věcem jména”.
  2. Cítění zdůrazňuje hodnotu věcí pro osobu; „říká mi, co je pro mne cenné”.
  3. Počitek objasňuje, že věc existuje, „říká mi, že něco je”.
  4. Intuice spočívá většinou na nevědomých procesech; „zajímá se spíše o pravděpodobnost než fakta”.

 

 

 

Rubriky: Články, Psychologie | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Hlubinná psychologie – III. část Carl Gustav Jung – Analytická psychologie

Suchý Ondřej

(* 16. září 1945, Praha)

Je český novinář, moderátor spisovatel a textař, bratr Jiřího Suchého.

Učil se uměleckým truhlářem a začínal jako aranžér a reklamní výtvarník. V šedesátých letech pracoval v Československé televizi Praha
V roce 1962 se stal jedním ze zakladatelů skupiny Crazy Boys, společně s Miki Volkem, Miroslavem Berkou a Ladislavem Štaidlem.

V letech 1968 – 1970 byl redaktorem časopisu Sedmička a od roku 1971 volným novinářem.
Vydal na tři desítky knížek (např. Exkurze do království grotesky, Vlasta Burian na cestě do 21. století, Oldřich Nový přichází, Werichův Golem a Golemův Werich, Velká kniha o Chaplinovi, Z klobouku doktora Šlitra, František, co Nepil pivo, Ljuba Hermanová, Účtenka z Kavárničky dříve narozených, Inka Zemánková, Pár halířů z Padesátníku aj. Poslední kniha, která vyšla počátkem března 2013 se jmenuje Pokrmy kořeněné smíchem.

Je autorem několika knih pro děti, např. Kupte strunu za korunu, Chytila Dáda žížalu Jůlii, Dáda má kosa Oskara.
Je autorem přes 600 textů písní. V roce 1998 obdržel Zlatou desku Supraphonu za výběr a sestavu MC/CD filmových písniček Rozvíjej se poupátko.

Obdivuje klauny a komiky, filmové, kabaretní, cirkusové – a v současné době se intenzivně zabývá dokumentováním historie českého populárního umění v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých.
Spolupracoval na memoárech Ljuby Hermanové, Felixe Holzmanna, Svatopluka Beneše Hany Vítové) a Rudolfu Cortésovi
Je členem Českého klubu kinoamatérů, kde se podílí na mnoha zajímavých projektech.

 

Rubriky: Články | Štítky: , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Suchý Ondřej

Existuje ještě důvod, proč psát rukou?

Psát či nepsat rukou? Tuto otázku si klade mnoho z nás. Když si uvědomíme, že ruční písmo  je téměř staré jako lidstvo samo, že dlouho nebylo zdaleka přístupné každému, a že je označováno jako dar bohů … měli bychom si uvědomit všechny jeho další výhody. Zkuste se nad tím zamyslet: Existuje ještě důvod, proč psát rukou?

Rubriky: Články, Grafologie, Odkazy | Štítky: , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Existuje ještě důvod, proč psát rukou?

Přicházejí nejhloupější generace za mnoho staletí

Zda je v pořádku, že někteří lidé omezují ruční psaní a zda se bude ruční písmo v budoucnu na školách vůbec vyučovat?

Ruční písmo má však mnoho pozitivních účinků, např. podporuje proces učení. O tom všem se můžete dočíst v následujícím článku: Přicházejí nejhloupější generace za mnoho staletí.

Rubriky: Články, Grafologie, Odkazy | Štítky: , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Přicházejí nejhloupější generace za mnoho staletí

Pište rukou, posílíte paměť a zároveň zrelaxujete

Psát ručně může mít své výhody. O nich a dalších aspektech, které provází ruční písmo, hovoří i následující článek: Pište rukou. Posílíte paměť a zároveň zrelaxujete.

Rubriky: Články, Grafologie, Odkazy | Štítky: , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Pište rukou, posílíte paměť a zároveň zrelaxujete