Grafoterapie

Grafoterapie – terapeutická metoda, která dílčím způsobem napomáhá k integraci člověka. Hlavním nástrojem je obyčejné psané písmo. Již dlouho grafology zaměstnává myšlenka, co se stane, když budeme záměrně psát určitá písmenka určitým způsobem. Změníme se? Teorie říká, že ano, praxe však ukazuje, že tato cesta musí mít svá pravidla.

S tímto cílem byl postupně vypracován ucelený postup a pravidla, co měnit a co ne a v jakém pořadí. Co lze měnit, aby to bylo efektivní a naopak, co je třeba zachovat, aby nedošlo ke zhoršení dosavadní integrity jedince. Bylo zjištěno, že nejlépe se mění emocionální vnímání, ale nelze ho změnit natrvalo. Naopak mnohem nesnadněji se mění reakce a chování, které lze změnit natrvalo. Tady lze částečně odpovědět na otázku, zda se po terapii nebudou lidé jeden druhému podobat. Zda neztratí svoji individualitu. Opak je však pravdou. Jejich osobnost by se měla touto cestou očistit pouze od obranných mechanismů a strachu, které jim brání naplno využívat své schopnosti a talent. A samozřejmě posílit vlastnosti, které napomáhají vyrovnávat se s každodenními problémy.

Celá terapie tedy spočívá v tom, že klienti se záměrně snaží podle určitých pravidel měnit svůj rukopis a zautomatizovat ho. Postupně si jako žáčci z první třídy osvojují i nové písmo, tentokrát bez strachů. Sami si vybírají, jak bude jejich písmo vypadat. Současně se dozví, co se v jejich písmu objevuje a čemu se tedy při novém učení mají vyhnout. Ale jinak je ponechán prostor pro jejich vlastní tvořivost. Je pouze na klientech, kterou variantu si vyberou. Sami na sobě si pak mohou vyzkoušet, co se v jejich životě stane.

Celý systém je psychologicky zpracován tak, aby změna byla pohodlná a aby ji mohl absolvovat kdokoli, kdo se pro grafoterapii rozhodne. Postupná práce je jedinou spolehlivou cestou, která vede k cíli. Přeskakování a vybírání si jen některých ze znaků, má za následek spíše rozštěpení osobnosti a znásobení vlastností, se kterými nejste spokojeni. Pak byste si mohli připadat, jako když vám někdo podtrhne koberec pod nohama. Z tohoto důvodu není doporučováno pracovat na vlastní pěst. Samoukové totiž velmi často opomenou dostatečně zautomatizovat daná písmenka a tyto znaky a vlastnosti pak nemají možnost zaujmout své adekvátní místo v jejich běžném životě.

Autor textu: PhDr. Antonín Mitáček

Rubriky: Články, Grafologie, Psychologie | Štítky: , , | Napsat komentář

Roztroušená skleróza versus ruční písmo

V době hledání tématu pro závěrečnou práci při ukončení tříletého studia „Grafické expertizy ručního písma“ při Asociaci grafologů ČR, o. s., jsem se ve svém okolí setkala s lidmi, kteří onemocněli roztroušenou sklerózou (RS). Zjistila jsem, že nejsou dostupné žádné informace o tom, že by v ČR byl proveden, dokončen a zpracován nějakým způsobem výzkum změn v ručním písmu respondentů s tímto onemocněním. Po konzultaci s vedením Asociace grafologů, kdy mi bylo téma práce „Roztroušená skleróza – Projevy nemoci v písmu“ odsouhlaseno, vše schváleno Etickou komisí VFN v Praze, jsem se za pomoci svých lektorů a zejména vstřícnosti společnosti Unie Roska – Czech MS Society a vedoucích pracovníků fyzioterapie na MS Centrum při Neurologické klinice 1. LF UK a VFN Praha, dostala již k samotnému sběru vstupních dat, tj. rukopisů od respondentů s RS.

Cílem práce bylo shromáždit taková data a takovým způsobem, aby se za použití grafologické metody mohla potvrdit hypotéza, že lidé s RS, tj. narušenou imunitou organismu, ztrátou kognitivních schopností, psychickými a tělesnými problémy, mají společné (případně identické) změny v ručním písmu.

Byla vybrána skupina 51 respondentů s RS. Převažovaly ženy, praváci, a respondenti různých věkových skupin s tím, že se účastnili převážně respondenti ve věku 60. a více let (21 respondentů).

Práce byla zaměřena pouze na srovnání vybraných 15 předpokládaných změn v ručním písmu se skutečným písmem respondentů se stejným onemocněním RS, tedy neobsahuje podrobné grafologické rozbory zkoumaných rukopisů, což by šlo přes rozsah práce.

Po vyhodnocení všech znaků bylo zjištěno, že lze s velkou mírou pravděpodobnosti (74,65 %) potvrdit hypotézu, že lidé, kteří mají společné onemocnění RS mají společné (případně identické) změny v ručním písmu.

Především bylo z rukopisů zjištěno, že převažují respondenti s negativním (pesimistickým) laděním emocí, se střídáním nálad, podléhání afektům, nevypočítatelností, s osobnostními rysy labilních introvertů, s vyšší mírou vzrušivostí a neklidností, s nižší sebedůvěrou a kolísavým sebehodnocením, se snahou o vstřícnost a komunikaci, kterou z větší míry determinuje přílišná kritičnost a hledání chyb nejen u ostatních, ale i u sebe sama.

Respondenti ve většině případů vykazují grafologické znaky odpovídající neosobnímu, zásadovému chování, s minimem subjektivních prožitků a se strachem ze skutečného života a ze změny, s nízkou sebeúctou, znaky citového neuspokojení a potřebou finančního zajištění.

Závěrem lze tedy konstatovat, že byla potvrzena stanovená hypotéza a cíl práce.

Jsem velmi ráda, že jsem mohla toto téma zpracovat a opravdu děkuji všem zúčastněným za jejich důvěru a jejich snahu pomoci najít případně další možnost či neinvazivní metodu, jak zavčas rozpoznat příznaky této nemoci, která zatím právě včasným diagnostikováním může pomoci zkvalitnit a ulehčit život s RS.

Celou práci najdete zde.

Autor textu: Jana Klenotová

Rubriky: Články, Grafologie, Písmo a nemoc, Psychologie, Zajímavé studie | Štítky: , | Napsat komentář

První dojem z písma

Při grafologickém rozboru bereme nejprve do úvahy skutečnost, jak na nás daný zkoumaný rukopis působí: zda příjemně či negativně.

Za druhé si všímáme toho, čím nás na první pohled upoutá (například svou velikostí či detailní propracovaností jednotlivých písmenek) – a zda obsahuje nějaké rušivé prvky, které v něm vysloveně „nesedí“; dále třeba faktu, jak je písmo rozvrstvené po psací ploše – jestli je roztahané nebo naopak natěsnané na sebe. A v neposlední řadě se zajímáme také o jeho okraje.

Všechny tyto úvodní informace jsou velice důležité, protože nám poskytují jakési základní vodítko k dalšímu podrobnému zkoumání. Také je vhodné později nedělat závěry najednou, ale několikrát se k analyzovanému vzorku vracet (tak snáze zaznamenáme drobné detaily, které nám zpočátku unikaly). Proto je nutné mít na práci dostatek času a nikam nespěchat (zvláště, jsme – li teprve začátečníky). A při vlastním posuzování je též dobré vyvarovat se ukvapenosti, protože mnoho rukopisů obsahuje protichůdné znaky, které mohou nezkušeného grafologa často zmást.

Obezřetnost bývá v těchto případech zcela na místě.

Autor textu: Jana Ržoncová

Rubriky: Články, Grafologie | Štítky: , | Napsat komentář

Zločin a trest

Zdá se mi vhodné přidržet se při analýze tohoto problému myšlenek E. Fromma.

Zločin a trest při prvním pohledu představuje nebo by aspoň představovat měl kauzální rovnici příčiny a následku. Na jedné straně máme tedy negativní akt lidské vůle a na straně druhé její spravedlivé potrestání podle míry. To schéma nám však neříká nic o člověku a jeho motivech. Neodpovídá na otázku proč, ale je jen prostým konstatováním faktu. Deskriptivním uchopením reality. Pan Novák ukradl v bance jeden mil. korun. Nechce pracovat, bere co mu nepatří a proto je zloděj. Vidíme tak, že naše rovnice je jako prst ukazující na měsíc. Nepředstavuje konečnou výpověď, ale je velmi důležitá právě proto, že ukazuje směrem k něčemu, co leží pod povrchem lidského snažení a jednání. Poukazuje nás k motivaci, ale není motivem samým a to jak v případě zločinu, tak i v případě trestu. Není tedy měsícem samotným.

K tomu, abychom se v našem pojednání dostali dál, je třeba zamyslet se nad otázkou podstaty člověka. Existuje vůbec něco takového? A jestli ano, jaké je jádro osobnosti?

E. Fromm hájí ve svých pracech názor (zejména -Lidské srdce, Anatomie lidské destruktivity), že podstata člověka je obsažena v rozporu jeho existence. V jádru osobnosti není tak ani dobro ani zlo, člověk není ani zvíře ani ďábel, nýbrž vězí někde uprostřed. Žije v přírodě podřízen jejímu diktátu, zároveň však tuto přírodu překračuje, protože postrádá onu nevědomost, která by z něj činila živočicha s ní sjednoceného. V lidské existenci není nějaká idea, ale otázka a potřeba odpovědi. Proti němu stojí obrovský potenciál archaických sil reprezentovaných přírodou. Je nutno zdůraznit, že podstatou není odpověď, a to ani sebelepší, nýbrž konflikt sám(dle E.Eroma). Cesta uskutečnění je tu poutí za rovnováhou a harmonií.

V podstatě jsou na tuto otázku možné dvě odpovědi. Jednou je regresivní návrat zpět do lůna přírody – smrtí rozumu a sebevědomí. Druhou je potom řešení progresivní, směřující k nalezení lidskosti v sobě samém.

S touto otázkou souvisí bezprostředně otázka po možnostech volby. Je vůbec možné svobodně si vybrat?

Obecně je možné říci, že to možné je. Je to však cesta nesmírně složitá. Neexistuje jako volba mezi dobrem a zlem jako obecnými principy, nýbrž jako volba projevující se v konkrétních činech. Není možné být celý rok „dobrý” a pak „si spáchat jen takovou malou vraždičku” a dál být zase na správné straně. Nýbrž že volba se stává skutečností v konkrétním aktu rozhodování. Svoboda je tedy podle Fromma tehdy, má-li člověk vědomí o dobrém a zlém, ví, který čin je v konkrétní situaci vhodným prostředkem k žádanému cíli, objeví svá nevědomá přání, má vědomí reálných možností mezi nimiž volí, je si vědom následků jedné volby v protikladu k následkům volby druhé a naposledy uvědomuje si, že vědomí jako takové je neúčinné, pokud není doprovázeno vůlí jednat. (E. Fromm – Lidské srdce, naklad. Josefa Šimona, Praha 1996)

Lidský život je tak podobný hře v šachy, s každým tahem se snižuje možnost jednat v souladu s dobrem (cestou vpřed) nebo zlem (regresí). Frommova individuační cesta je tedy cestou poskládanou z okamžiku rozhodování, ve kterých se člověk neustále osvobozuje ve směru své volby. „Normální” smrtelník má vždy na výběr a může kdykoli sklouznout i z těch nejvyšších met. Jen skrz naskrz zlí nebo dobří už žádný výběr nemají a jsou doslova hnáni svými skutky dál v tom směru, který si zvolili.

Z výše uvedeného vyplývá, že člověk za své důsledky nese vždy odpovědnost. Není to však odpovědnost jen pro trest ve smyslu Shawova: „Věšení máme už za sebou – teď jenom zbývá ještě to vyřešit.”, ale především zachycení skutečnosti, že my sami jsme následkem svého konání, obrazem svých činů a zároveň prostředkem k nápravě. Cílem trestu by proto mělo být rozpoznání řetězce příčin a náledků pochopení své role v celém dramatu jako hlavního řídícího činitele a cesta zpět k výšinám lidského bytí.
Co je však možné dělat s těmi lidmi, kteří nebyli sto vidět své křižovatky nebo v důsledku nějakého psychického traumatu zanevřeli na život a jejichž srdce se už příliš zatvrdila? Nejlepší by asi byla odhalení své situace a nahlédnutí své životní strategie jako chybné spolu s pozitivními činy. I zde však čekají mnohá nebezpečí. Předně je to obrovská tíha pocitů viny a hříšnosti, kterou je člověk zasažen, která vede jen k dalšímu sebeobviňování nebo snaze uniknout z této situace projekcí příčin na někoho nebo něco jiného. Stačí však i svedení viny na svou temnou stránku, na toho hříšníka. Ne já, ale on to udělal.

A za druhé je to velká vnímavost k odmítnutí ze strany okolí.

Na tomto místě vidí Fromm záchranu v pozitivních činech. Udělal jsi něco špatného? Naprav to! Nahraď to dobrým!

Proto nesouhlasím s pasivním vězněním a pranýřováním odsouzených a dokonce s trestem smrti.

Snaha porozumět duši člověka zápasícího o své bytí by měla stát vždy v popředí zájmu lidí a psychologů pracujícího v prostředí zločinu a trestu.

Autor textu: Mgr. Martin Pešek

Rubriky: Články, Psychologie | Štítky: | Napsat komentář

Rukopisy od Mrtvého moře

Mrtvé mořeRukopisy od Mrtvého moře, zvané také kumránské svitky nebo svitky od Mrtvého moře (Dead sea´s scrolls), objevené r. 1947 v jeskyních poblíž lokality Chirbet Kumrán, patří mezi nejvýznamnější archeologické objevy 20. století. Objevené rukopisy mají zcela mimořádný význam pro poznání dějin judaismu, raného křesťanství a Bible, v našem případě i pro dějiny písma. Jsou psané starohebrejským, aramejským a řeckým písmem, malá část také dvojím druhem tajného písma. Sepsala je židovská sekta esejců, která se v radikální opozici proti jeruzalémskému chrámovému kněžstvu uchýlila do ústraní Judské pouště na severozápadním pobřeží Mrtvého moře. Zde esejci, sami se nazývající Synové světla, sídlili v Kumránu, jakémsi izolovaném a později opevněném klášteře, a připravovali se na příchod Mesiáše a apokalyptickou válku se Syny temnoty (Řeky?, Římany?). Příslušníci kumránské sekty žili v celibátu, dodržovali velmi striktně přikázání Starého zákona a pravidla své náboženské komunity, takže jsou považování předobraz pozdějších křesťanských mnišských řádů.
Kumránské svitky jsou napsány především na vydělané kůži, menší část na papyrech. Ojedinělou výjimkou je svitek s písmem vyrytým do tenkého měděného plechu. Jejich vznik spadá do období od poloviny 3. století před Kristem do r. 68 našeho letopočtu, kdy za velkého židovského povstání proti Římanům byl Kumrán dobyt a esejská komunita za neznámých okolností zanikla. Krátce předtím stačili esejci ukrýt své písemnosti do jeskyní na březích Mrtvého moře, kde ve zvláštních nádobách přečkaly až do 20. století. Tématicky je možno rukopisy rozdělit na texty starozákonní neboli biblické, a vlastní esejskou tvorbu. K té patří zejména Řád Jednoty a Válečný řád. Objev esejských starozákonních textů byl opravdovou senzací, neboť do té doby žádný ze známých starozákonních rukopisů nepřesahoval svým stářím 10. století! Výzkum ovšem není zdaleka u konce, neboť mnoho svitků je různým způsobem poškozeno a zejména rekonstrukce papyrových svitků rozpadlých na tisíce zlomků je i za pomoci počítačové techniky, zdá se, práce pro několik generací badatelů.

Zájemcům o podrobnější studium tématu je možno doporučit díla:
– John Allegro, Rukopisy od Mrtvého moře, Praha 1969
– Stanislav Segert, Synové světla a Synové tmy – svědectví nejstarších biblických rukopisů, Praha 1970.

Autor textu: Mgr. Jiří Jánský

Rubriky: Články, Historie písma | Napsat komentář

Dreyfus Alfred

(9. 10. 1959, Mulhouse – 12. 7. 1935, Paříž)

Dreyfus byl francouzský důstojník, křivě obviněný a odsouzený za velezradu, díky tzv. Dreyfusově aféře. Tato aféra z konce 19. století, ve které šlo o výrok soudu a rehabilitaci, hýbala celou francouzskou společností.

Dreyfus byl obviněn a odsouzen za domnělou zradu francouzských tajných služeb ve prospěch Německého císařství. V roce 1894 byl uvězněn na Ďábelských ostrovech pro zradu ve prospěch Německa na základě rozhodnutí vojenského soudu. Korunním důkazem v procesu byl rukopis dopisu doručeného na německou ambasádu, připisovaný Dreyfusovi.

Když byl po několika letech zjištěn skutečný autor dopisu a vyšly najevo i další okolnosti týkající se křivé výpovědi korunního svědka, uznávaný spisovatel Émile Zola inicioval propuštění Dreyfuse. Ten byl v roce 1899 převezen zpět do Francie, stanul znovu před soudem a po procesu byl omilostněn amnestií prezidenta.

Teprve v roce 1906 se Alfred Dreyfus dočkal plné rehabilitace a návratu do armády. Za první světové války byl povýšen do hodnosti plukovníka a byl vyznamenán Řádem čestné legie. Od Dreyfusovy aféry byla armáda pod větší kontrolou veřejnosti.

Rubriky: Články, Písmo slavných | Štítky: , | Napsat komentář

PÍSMO CÍSAŘE AUGUSTA aneb otec grafologie Gaius Suetonius Tranquillus (* asi r. 75 † asi r. 160)

Římský polyhistor a spisovatel Suetonius je v širším povědomí znám především jako autor stále vydávaného populárního díla Životopisy dvanácti císařů (De vita Caesarum), které byly přeloženy V. Kubelkou do češtiny již v r. 1903. Je to vlastně jediné zachované dílo z rozsáhlé a všestranné tvorby Suetoniovy. Z nedochovaných spisů připomeňme encyklopedicky pojaté přírodovědné dílo Louky (Prata) o 10 knihách, Řím (Roma) o zvycích a obyčejích Římanů, O slavných mužích (De viris illustribus) pojednávající o římských historicích, básnících, řečnících, filosofech, gramaticích a rétorech a last but not least dílo O znacích písma. O Suetoniově původu nic nevíme do doby, kdy za císaře Traiana (vládl v letech 98 – 117) začal působit v Římě jako advokát a učitel rétoriky. Za Traianova nástupce Hadriana (117 – 138) dosáhl vrcholu své úřední kariéry, kdy se stal tajemníkem císaře, což mu mimo jiné umožňovalo přístup do císařského archivu. Zde se seznámil s korespondencí císařů julsko-klaudijské a flaviovské dynastie a získal jedinečné pramenné podklady ke svému dílu Životopisy dvanácti císařů, které ho natrvale proslavilo. Není cílem tohoto medailonku posuzovat tyto císařské biografie plné pikantních historek a anekdot o zvrhlostech, šílenostech a orgiích Tiberia, Kaliguly, Nera a dalších vládců mocné římské říše, neboť obrátíme naši pozornost ke zrodu grafologie. Při Suetoniově četbě vlastoručních dopisů císaře Augusta a jeho nástupců nepochybně vznikla myšlenka o souvislosti povahových zvláštností císařů s jejich písemným projevem. Neobyčejnou všímavost Suetoniovu pro charakter písma dokládá pasáž ze životopisu císaře Augusta, kterou si zde dovolíme ocitovat: „V jeho (Augustových) vlastoručních rukopisech jsem si všiml i té zvláštnosti, že nikdy nedělil slov a nepřenášel na další řádek písmena, pro něž již nevybylo místa na konci řádku, nýbrž umisťoval takový zbytek hned pod začaté slovo a zatahoval je záškrtem. Pravopisu, jak jej předpisují gramatikové, nijak zvlášť nedbal, a jak se zdá, sdílel mínění těch, kdo se řídí pravidlem: piš jak mluvíš. Jinak také leckdy zaměňoval nebo vynechával nejen jednotlivá písmena, ale i slabiky. Je to běžný druh lidských chyb a nepřipomínal bych jej, kdybych s překvapením neshledával, jak někteří poznamenali, že sám sesadil legáta s konsulskou pravomocí jako hrubce a nevzdělance proto, že v jeho zprávě zpozoroval pravopisnou chybu ixi místo ipsi. Kdykoli psal Augustus šifrovaně, kladl B místo A, C místo B a tak dále vždy písmeno, které v abecedě následuje, místo X pak kladl zdvojené A.” Tady nemusíme být školenými grafology, abychom odvodili, že císař Augustus zastával názor Quod licet Iovi non licet bovi, tedy co je dovoleno bohovi není dovoleno volovi. Oceňme tedy genialitu Suetoniovu, když následující vědecké grafologické dílo napsal teprve až r. 1622 v Bologni jistý Camillo Balda s názvem „O umění, kterým lze podle písma určovati povahu a mravy”. Žel z tohoto díla se zachovaly jen zlomky a tak ani nevíme, zda Balda ještě znal nedochované Suetoniovo dílo O znacích písma, zřejmě první známé pojednání o grafologii.

Autor textu: Mgr. Jiří Jánský

Rubriky: Články, Grafologie, Historie písma | Napsat komentář

Písmo jako obraz mozkových funkcí

Mozek řídí veškeré naše činnosti, chování, řeč, ale také psaní. Soubor mozkových buněk předává pomocí složitého nervového systému příkazy pravé či levé ruce. Podle toho, jak jsou buňky v mozku „pospojované“ takové máme vlastnosti a tím pádem i písmo. Originalita písma … Celý příspěvek

Další galerie | Napsat komentář

Afilace, atraktivita, láska

Toto téma se zabývá problematikou vzniku, utváření a trvání mezilidských vztahů. Pro člověka není láska jen příležitost nalézt smysl života, ale je to jeho jediná možnost. Láska, zatracovaná i vyzdvihovaná, je alfou i omegou veškeré existence. Pro její vrtkavost a nevyzpytatelnost ji Řekové a Římané nazývali tyranem bohů i lidí.

Když jsem začal shánět relevantní literaturu pro toto téma, překvapilo mne, jak málo psychologických knih jsem o tomto fenoménu našel. Na katedře vědy o duši se o lásce ani nepíše, ani nemluví. Přitom celé dějiny člověka se neustále točí kolem lásky. Všechny rozvinuté kultury, které si osvojily písmo, věnovaly lásce ve svých knihách pozornost.

Začal jsem se ptát, proč tomu není stejně i v psychologii. Co se přihodilo mezi vědou a láskou? A co se stane s duší, která ztratila srdce? Uvědomil jsem si, že se duše psychologie, snad proto, aby se stala plnohodnotnou, zasnoubila s rozumem a zcela se mu podřídila. Tak se stalo, že psychologie věda začala hovořit jazykem, kterému duše, a bohužel ani láska nerozumí.

Jistě, psychologická metodologie nás přiučila řadě technik, s jejichž pomocí můžeme zorganizovat mnoho experimentů a získat cenné informace o sobě i o druhých, ale zapomínáme při tom na starý fakt, že dalekohled, kterým se snažíme nakouknout do země lásky, nás od ní zároveň odděluje. Země, kde se rozprostírá láska, leží vždy až za horizontem rozumu.

Slovy P. Laustnera:
Pracují zde síly, které s vědou o duši nemají a nechtějí mít nic společného. Z tohoto důvodu psychologie v kauze lásky příliš nepokročila.
(Laustner P.,1994)

Proto se domnívám, že každý, kdo se chce opravdově zabývat mezilidskými vztahy a láskou, musí opustit rovinu kilogramů a centimetrů a vykročit do hlubin lidského srdce. Jen tak se může přiblížit prožitku lásky.

Na následujících stránkách se budu zabývat otázkou lidských vztahů a lásky v intencích sociální psychologie. Občas však budu muset, v zájmu věci, překročit její hranice.

Ptáme se, po čem vlastně člověk touží, zda má lidský život smysl a zda má smysl život ve dvou, jestli to není jen určitý druh masochismu, proč vztahy vznikají, proč je pro nás někdo jen známý, zatímco k jiným máme vztah blízký, proč společnost některých lidí máme rádi, zatímco jiným se vyhýbáme. A především, co je pravá a co falešná láska.

Mým cílem není podat vyčerpávající přehled všemožných teorií o lásce. Nebudu se snažit o její definování. Vždyť soubor informací o lásce nedokáže sám o sobě vyvolat schopnost milovat. Spíše se budu usilovat otevřít prostor pro nové otázky o tom, co je láska.

Cílem druhé části práce bude zjistit, či spíše formulovat roli, kterou hraje láska obecně v psychoterapeutických systémech, motivech psychoterapeuta a ozdravném procesu….

Autor textu: Mgr. Marti Pešek

Rubriky: Články, Psychologie | Štítky: | Napsat komentář