Projekce, projektivní techniky a jejich vztah ke grafologii

Smyslem následujících článků je seznámit zájemce s problematikou na pomezí odborné a laické psychologie a grafologie. Postupně se pokusíme vymezit nejzákladnější teoretická východiska problematiky a to zejména s využitím odborné literatury. Články si nekladou za cíl být plně vyčerpávajícím výkladem, pouze se pokouší seznámit zájemce o grafologii s některými teoretickými východisky, z nichž vychází také grafologický rozbor písma.

Projekce

Tento termín je obecně definován jako promítnutí, v psychoanalýze pak jako jeden z obranných mechanizmů. Vědomá projekce se objevuje při hře, snění, tvořivých činnostech a v „projektivních testech“. Nevědomá se potom někdy vyskytuje, když promítáme vlastní nežádoucí vlastnosti, myšlenky a touhy do druhých lidí, abychom předešli konfliktům (více viz S. Freud a jeho dílo).

Při užívání projektivních technik, často pracujeme s nepřehlednou a neznámou situací, kdy tím, že si dotyčný „hraje“, projeví své nevědomé procesy. Dá se říci, že nestrukturovaný materiál, který jedinci předkládáme, mu dává prostor, aby svým typickým a specifickým způsobem situaci zpracoval, vyhodnotil a předložil k „nahlédnutí“. Nám se tím otevírá možnost s těmito „výsledky“ pracovat a získat informace o osobnosti jedince.

Projektivní metody mají tyto charakteristiky:

  • – jedná se o málo strukturovaný úkol, který umožňuje takřka neomezené množství možných odpovědí,
  • – mají globální přístup k hodnocení osobnosti,
  • – jsou zvláště účinné při odhalování skrytých, latentních nebo nevědomých aspektů osobnosti,
  • – jsou převážně klinickou metodou,
  • – často odráží vliv psychoanalytických koncepcí.

Tolik tedy velmi stručně k výše uvedené problematice; v následujících statích se zaměříme na dělení projektivních technik a jejich stručnou charakteristiku, možnosti a omezení jejich používání a nakonec na jejich vzájemný vztah s grafologií.

Zpracováno volně s použitím knihy J. Šípka, Projektivní metody, ISVN Praha 2000.

Rubriky: Články, Psychologie | Štítky: , , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Projekce, projektivní techniky a jejich vztah ke grafologii

Hieroglyfy

HieroglyfyPodle starých Egypťanů sám bůh Thovt vytvořil a dal darem lidem písmo. Hieroglyf je slovo, které v překladu znamená písmo bohů.

Nejstarší dochované hieroglyfické písmo pochází z období okolo tří tisíc let před naším letopočtem. Z menšími obměnami, ale v podstatě v původní podobě přetrvalo až do 4.století našeho letopočtu. Rozdíl a velký význam mělo písmo především proto, že jeho pomocí bylo možné vyjádřit vše. Je to grafická soustava, která velmi dobře dokáže vyjádřit mluvený jazyk.

Základem hieroglifického písma jsou tři skupiny znaků. Prvními jsou tak zvané piktogramy, které vyjadřují živé bytosti nebo věci. Druhou skupinou jsou fonogramy. Jsou to obrázky, které především vyjadřují zvuk. Poslední skupina se nazývá determinativy a jsou to znaky k druhovému rozlišení.

Rubriky: Články, Historie písma | Štítky: , | Napsat komentář

Záhada původu Venetů a jejich písma

Venetové byli starověkým indoevropským etnikem, avšak o jejich příbuzenství s dalšími indoevropskými národnostmi se vedou již delší dobu spory. V době existence římské říše obývali Venetové severní Italii mezi řekou Pádem a Alpami, kde se od 4. století p. n. l. bránili expanzi Keltů a byli r. 56 p. n. l. podrobeni Caesarem. Trvalou památkou po jejich pobytu v severní Itálii jsou názvy města Benátek (italsky Venezia) a správních oblastí Veneto a Venezia Giulia. Italští Venetové jsou některými badateli považování za příbuzné slovanským Venedům (též Venetům, Vinidům či Vendům) sídlícím kdysi v oblastech dnešního Polska a Běloruska. Ještě dnes jsou po těchto slovanských Venedech v němčině a finštině nazýváni Slované vůbec – die Wende eventuelně Venäja.

Venetské abecední písmo

Známo je z několika stovek nápisů či jejich zlomků na kameni, bronzových tabulkách a keramice. Je podobné písmu etruskému, raně latinskému a některým variantám řeckého písma. Venetské písmo bylo většinou psáno zprava doleva, ale také je známo psaní střídavé ve stylu bustrophedon. Po roce 200 našeho letopočtu se venetské písmo vytrácí. Jestliže se potvrdí slovanská etnicita italských Venetů, stane se venetské písmo nejstarším slovanským písmem a bude tak starší než například germánské písmo.

Autor textu: Mgr. Jiří Jánský

 

Rubriky: Články, Historie písma | Napsat komentář

Suchý Ondřej

(* 16. září 1945, Praha)

je český novinář, moderátor spisovatel a textař, bratr Jiřího Suchého.

Učil se uměleckým truhlářem a začínal jako aranžér a reklamní výtvarník. V šedesátých letech pracoval v Československé televizi Praha
V roce 1962 se stal jedním ze zakladatelů skupiny Crazy Boys, společně s Miki Volkem, Miroslavem Berkou a Ladislavem Štaidlem.

V letech 1968 – 1970 byl redaktorem časopisu Sedmička a od roku 1971 volným novinářem.
Vydal na tři desítky knížek (např. Exkurze do království grotesky, Vlasta Burian na cestě do 21. století, Oldřich Nový přichází, Werichův Golem a Golemův Werich, Velká kniha o Chaplinovi, Z klobouku doktora Šlitra, František, co Nepil pivo, Ljuba Hermanová, Účtenka z Kavárničky dříve narozených, Inka Zemánková, Pár halířů z Padesátníku aj. Poslední kniha, která vyšla počátkem března 2013 se jmenuje Pokrmy kořeněné smíchem.

Je autorem několika knih pro děti, např. Kupte strunu za korunu, Chytila Dáda žížalu Jůlii, Dáda má kosa Oskara.
Je autorem přes 600 textů písní. V roce 1998 obdržel Zlatou desku Supraphonu za výběr a sestavu MC/CD filmových písniček Rozvíjej se poupátko.
Obdivuje klauny a komiky, filmové, kabaretní, cirkusové – a v současné době se intenzivně zabývá dokumentováním historie českého populárního umění v letech čtyřicátých, padesátých a šedesátých.
Spolupracoval na memoárech Ljuby Hermanové, Felixe Holzmanna, Svatopluka Beneše Hany Vítové) a Rudolfu Cortésovi
Je členem Českého klubu kinoamatérů, kde se podílí na mnoha zajímavých projektech.

Rubriky: Články, Písmo slavných | Štítky: , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Suchý Ondřej

Psychosomatika hybného systému I.

Mnoho už bylo napsáno o psychosomatických obtížích vztahujících se k interním onemocněním. Jako typický příklad lze uvést vředovou chorobu gastrointestinálního traktu či systémovou hypertenzi v systému kardiovaskulárním.

V této stati bych rád poukázal na psychosomatická onemocnění ovlivňující hybný systém v rámci fyzioterapie. V literatuře jsou nejčastěji citovány dvě základní psychosomatická onemocnění pohybového systému. Prvním je larvovaná deprese způsobující bolesti v oblasti bederní páteře, druhým pak psychickými příčinami způsobená funkční sterilita u žen.

Všichni oborníci z oblasti psychosomatické medicíny se shodují v tom, že duše a tělo jsou neodmyslitelně spjaty a vzájemně se ovlivňují. Existují však i názory, že veškeré afekce hybného systému vznikají na základě psychických problémů (včetně fraktury či distorze).

Z předchozího je jasné, že oblast fyzioterapie s psychoterapií úzce souvisí a je v ní i obsažena. Tím pádem je nutné, aby se v ní fyzioterapeut uměl orientovat. Je ale otázkou, do jaké míry spadá pod kvalifikaci fyzioterapeuta a v jakých případech již spadá do oblasti psychologa.

Velkým problémem v této oblasti je také otázka diagnostiky. Jak rozhodnout např. u bolestí v oblasti bederní páteře, jakou měrou se zde účastní psychické obtíže pacienta, pokud byl na zobrazovacích metodách diagnostikován výhřez intervertebrálního disku páteře.

Jak vidno, diagnostika a léčba psychosomatických pacientů je velice složitá. Pacienty v praxi nelze „škatulkovat”. Teoreticke poznatky musíme aplikovat s přihlédnutím k jedinečnosti individua. Musíme zvážit všechny pro a proti, neboť chyba v této oblasti může mít dalekosáhlé následky. Proto by problematika psychosomatiky měla být v povědomí všech fyzioterapeutů.

 

Rubriky: Články, Psychologie | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Psychosomatika hybného systému I.

Runové písmo v 17. století v Čechách

RunyStarogermánské runové písmo zvané podle prvních šesti písem futhark vzniklo někdy v 2. století našeho letopočtu. Z původního futharku se po roce 450 vyvinul v Anglii anglosaský futhork (runa pro písmeno „a” změnila svůj fonetický význam na „o”) a v průběhu 6. – 7. století mladší skandinávský futhark. V 8. století se přestal anglosaský futhork užívat, zatímco ve Skandinávii se mladším futharkem psalo hojně do 13. století, v některých oblastech Švédska se dokonce udržel až do 19. století. Nyní se asi čtenář ptá, jak se tedy mohlo objevit runové skandinávské písmo v Čechách? Nuže objevilo se zde během třicetileté války, kdy Švédové pod velením neblaze proslulého generála Banéra začali od r. 1639 pronikat na české území. V rámci utajení bojových operací si švédští generálové a další důstojníci dopisovali futharkem, který Čechové a Němci samozřejmě neznali.

Tyto a další zajímavosti o runovém písmu lze nalézt v knize švédského badatele L. M. Enoksena Runy – dějiny, dešifrace, výklad, kterou vydalo nakladatelství Jiří Buchal – BB/art v r. 2003.

Autor textu: Mgr. Jiří Jánský

Rubriky: Články, Historie písma | Napsat komentář

Psychická adaptabilita v průběhu rekondičního pobytu

Následující příspěvky se budou týkat možnosti pohybem ovlivňovat kvalitu našeho života, především v pokročilejším stádiu života.

Pohybová aktivita patří mezi faktory ovlivňující ontogenezi jedince od narození až po smrt. Fyzický pohyb umožňuje záměrnou aktivaci myšlenkových procesů. Pohyb je tedy důležitou součástí života (Kučera, 1998).

Pohybové aktivity ve stáří jsou determinovány řadou involučních změn. Stáří není choroba, je však spojeno se zvýšeným výskytem nemocí a zdravotních obtíží, které se vykytují často mnohočetně (multimorbidita), ve vzájemné kombinaci k chronicitě ( Kalvach, 1997 ). Typickým projevem během stárnutí je ztráta funkční rezervy téměř pro každý orgán lidského těla. Snížení kompenzačních mechanismů tak činí starého člověk méně přizpůsobivým k měnícím se podmínkám vnitřního i zevního prostředí, stává se méně odolným a náchylnějším k nemocem ( Neuwirth, Topinková, 1997). Někdy je primární somatická nemoc, která ve svém důsledku vyvolává psychickou rozladu a sociální diskomfort, jindy začne člověk stonat na duši. Nemocná duše začne somatizovat, tzn. že v důsledku psychických potíží ochoří také tělo ( Haškovcová, 1989).

Rubriky: Články, Psychologie | Štítky: , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Psychická adaptabilita v průběhu rekondičního pobytu

Destinnová Ema

(26.2.1878, Praha – 28.1.1930, České Budějovice)

Vlastním jménem Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost.

Emilie Kittlová se narodila v Praze jako dcera Emanuela Kittla a operní pěvkyně Jindřišky Šrutové. Byla umělecky velmi nadaná: malovala, psala, učila se hře na housle. Navštěvovala hodiny zpěvu u profesorky Marie von Dreger Löwelové-Destinnové. Jméno své učitelky si zvolila za umělecký pseudonym. Mimo to Ema studovala herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze.

Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře. Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána do newyorské Metropolitní opery.

První úspěch v Národním divadle však zaznamenala až v roce 1908. Jeho čestným členem byla prohlášena ve stejném roce. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře.

Po 1. světové válce už mnoho úspěchů ve své pěvecké kariéře neslavila. Občas hostovala na různých hudebních scénách. Těžce onemocněla a velkou část život trávila na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou, kde ji v roce 1925 navštívil i T. G. Masaryk. Roku 1926 se začala loučit s operní i koncertní kariérou. Sbírala starožitnosti a částečně se věnovala vyučování zpěvu. Zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích.

Její život a osud je zachycen ve filmu Božská Ema, kde ji ztvárnila Božidara Turzonovová. Destinnová je zpodobena na české 2000korunové bankovce (v oběhu od 1. října 1996, autor návrhu Oldřich Kulhánek).

Rubriky: Články, Písmo slavných | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Destinnová Ema

Disk z Faistu

Disk z Faistu je jedním z nejzáhadnějších předmětů, které byly objeveny ve středomořské archeologii. Jde o kotouč z jemné hlíny o průměru asi 16 cm, do něhož je na přední i zadní straně vtlačeno 45 různých znaků ve skupinách (slovech?).
Disk byl objeven italskými archeology v r. 1908 spolu s destičkou popsanou krétským lineárním písmem A, užívaným mínójskou civilizací doby bronzové přibližně v letech 1900 – 1500 p. n. l. Písmo na disku je naprosto unikátní, neboť nemá nikde na světě obdobu. Četné pokusy o jeho rozluštění selhávají, neboť nám chybí bilingva, totiž dvojjazyčný nápis, z nichž jeden umíme číst a přeložit. Jedním z luštitelů byl i český učitel Jiří Vymetal z Hořic v Podkrkonoší zemřelý v r. 1988, který podle počtu znaků usoudil, že jde o písmo slabičné a své řešení publikoval. Podle něho jsou na disku z Faistu názvy lokalit na Krétě, které si nechal zaznamenat neznámý starověký cestovatel např. FA – ES – TOS = Faistos. Taková a podobná řešení se ovšem nedají ani potvrdit ani vyvrátit.

Starší badatelé považovali znaky z Faistu za nejstarší krétské a tím i evropské hieroglyfické písmo, od kterého potom Kréťané přešli k lineárnímu písmu A. V poslední době však přišel se zajímavou hypotézou německý badatel Eberhart Zangger v polemickém díle Ein neuer Kampf um Troia, v českém překladu Nový boj o Tróju (nakl. Brána, Praha 1995). Podle něho přísluší znaky na disku z Faistu bájné trójské civilizaci, u které nemáme doloženo žádné písmo, ač současné stejně vyspělé pozdně bronzové civilizace mínójská a mykénská ho měly, totiž lineární písmo A a B. Do luštění se ovšem Zangger nepouští, jen poukazuje na znaky stylizovaných hlav s tzv. péřovými korunami, které nosili válečníci tajuplného kmene Cekkerů. Tak nazývali písaři faraona Ramesse III. jeden z tzv. „mořských národů“, jejichž nájezdům se mocný Egypt ubránil jen vypětím všech sil. Zangger déle spekuluje, že Cekkerové by mohli být v starořecké dikci Teukrové neboli Trójané.

Disk z Faistu si však stále zachovává své tajemství a zdá se, že z bludného kruhu bádání nám pomohou jedině nové archeologické objevy.

Rubriky: Články, Historie písma | Napsat komentář

Schizofrenie II. – Historie

Počty nemocných se oproti historii také výrazně nemění, mění se však zastoupení forem onemocnění v neprospěch těch, u kterých převládají spíše zmíněné „negativní symptomy”. Ty převažují také u dlouhodobě nemocných a lze je charakterizovat jako oslabení nebo ztrátu normálních funkcí.

 

Chronicita onemocnění je příčinou mnohaleté hospitalizace nemocných a může zahrnovat nejen původní příznaky nemoci, ale i syndrom, který je výslednicí ústavního léčení. Chronicita schizofrenie je podmíněna spíše vzájemným působením biologických, psychologických a společenských činitelů. Moderní psychiatrie se tedy snaží o nalezení nových přístupů v léčbě, aby tak působila komplexně na osobnost nemocného v souladu s pojetím člověka v jeho bio-psycho-sociální jednotě. Objevuje se řada nových alternativních postupů, podle Rodera aj. (1993) však nebezpečí řady z nich tkví v nebezpečí učinit z pacientů pasivní příjemce léčby a dávají jim málo prostředků k tomu, aby svým problémům aktivně vyšli vstříc a změnili je.

Rubriky: Články, Psychologie | Štítky: , , , | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Schizofrenie II. – Historie